Čecháčci? Nebo Češi jako řemen.

Bývá skličující, jak se skoro každý den setkáváme se špatnou náladou nejen kolem nás, ale hlavně v nás. Začínáme hned ráno. V hromadné dopravě do sebe strkáme a mračíme se, jako bychom sobě navzájem byli těmi nejhoršími nepřáteli. Stařešiny, těhotné maminky většinou ani nepustíme sednout, s prázdným pohledem se díváme útrpně z okna. Pokud se někdo vláčí s těžkou taškou div ho nesmeteme z eskalátorů. Cesta autem bývá podobná. Troubení, nadávka stíhá nadávku, málokoho napadne dát druhým přednost a tolik drobných jízlivých naschválů se jen tak nevidí. A to stále není ani desátá hodina dopoledne. V podobném duchu ubíhá zbytek dne. Všichni jsou nám k zatrpklému smíchu; sousedé, kolegové, policajti, učitelé. Oni nám a zároveň my jim. A k tomu všemu se nezapomeneme sebemrskačsky počastovat: "No jo. Čecháčci." Opravdu se nám v takové náladě dobře žije?

Často nám předhazují, že jsme srabi. Prý od Bílé hory. Nebojovali jsme, stále jen na ústupu s ohnutými zády. Nacisty i Sověty jsme pustili k nám domů bez boje a prý je to dobře. Byli bychom se neubránili, vtloukají nám do hlavy. Často a rádi nám připomínají, jak jsme malincí. Nepohodlný ostrůvek uprostřed Evropy, kterým se prohánějí velmoci křížem krážem při svých křížových výpravách, ať se nám to líbí nebo ne. I teď máme mlčet a bez výhrad podepsat, jinak budeme ostudou EU stejně jako ti nevděční Irové. Často nám v médiích předhazují příběhy o našich politických elitách. A není to veselé čtení. Po skoro 20 letech slibů a počátečním nadšení vidíme rozprodanou, zachmuřenou zemi. Zatímco po pár letech od založení První republiky jsme se společensky a ekonomicky zařadili k těm nejlepším na světě, tak v současnosti cítíme mizérii, ke které nás ochotně dostrkali obě nejvlivnější politické strany a nezdá se, že by se své role parazitů chtěli v blízké budoucnosti zbavit.

A tak se vlastně ani nedivím, jak zatrpklí a zlí umíme být. Ale já takto svůj domov vidět odmítám a myslím si, že cesta od Čecháčka k Čechovi nevede přes nějakou spasitelskou politickou stranu nebo jiné spasitele. Začíná každé ráno na tom samém místě jako včera ale jinak. Zařadit do slovníku „dobré ráno" a úsměv je základ. Pustit v metru do dveří nejdřív ženy je příjemným pokračováním stejně jako vyhnutí se čtení všech novin, ze kterých se valí další marnost v podobě „kdo s kým a za kolik proti komu". Prodavačku, která předtím neodpověděla na pozdrav s chutí pozdravit ještě jednou při odchodu a kochat se jejím zmatkem v očích. Nechat svět jízlivých daleko za sebou. A hlavně. Najít si něco k těšení. Takže zítra na viděnou ve městě, sousedi.